Lhasa
Lhasa (tibetsky: ལྷ་ས་ [l̥ásə] nebo [l̥ɜ́ːsə], wylie: lha sa; čínsky: 拉薩; pinyin: lāsà) je tradiční hlavní město Tibetu, v současné době je hlavním městem Tibetské autonomní oblasti Čínské lidové republiky. Lhasa je tradičním centrem tibetského buddhismu a do roku 1959 byla sídlem dalajlámů.
Ve Lhase se nachází palác Potála a Norbulingka, které tvoří součást kulturních památek světového dědictví. Podle sčítání lidu z roku 2013 zde žije okolo 279 074 lidí.
V současném administrativním uspořádání čínský název "Lasa" označuje městskou prefekturu, jež je tvořena krom vlastního města Lhasa i okolními okresy, zatímco vlastní původní město Lhasa se čínsky nyní označuje názvem "Čcheng-kuan" (Chéngguān Qū).
[[Ngawang Lozang Gjamccho, který v 17. století ustanovil Lhasu administrativním tibetským centrem Tibetu]] Když se pátému dalajlámovi Ngawang Lozang Gjamcchovi (1617–1682) podařilo podrobit si Tibet, ustanovil Lhasu administrativním centrem Tibetské říše. Ve Lhase zahájil stavbu Potály, která byla dokončena pár let po jeho smrti. V této době získala Lhasa nepochybné postavení coby politické hlavní město Tibetu.
Lhasa byla po mnoho staletí „zakázané město“ a její brány byly uzavřeny všem lidem ze Západu. V 19. století se do Lhasy marně snažil dostat např. Sven Hedin a Nikolaj Prževalskij. Naopak s úspěchem se na území města dostali např. Alexandra David-Néelová a Heinrich Harrer, na počátku 20. století Lhasu načas obsadil britský expediční sbor vedený Francisem Younghusbandem v rámci tzv. Younghusbandovy expedice.
Jelikož se jednalo o významné centrum tibetského buddhismu, téměř polovina obyvatelstva Lhasy byli mniši. Obyvatelstvo Lhasy bylo v roce 1951 odhadováno na 25 000 a dalších 15 000 mnichů v žilo klášterech. Dnes má město okolo 250 tisíc obyvatel, velká část z nichž jsou Číňané (Chanové nebo Chuejové).
Ve Lhase se nachází palác Potála a Norbulingka, které tvoří součást kulturních památek světového dědictví. Podle sčítání lidu z roku 2013 zde žije okolo 279 074 lidí.
V současném administrativním uspořádání čínský název "Lasa" označuje městskou prefekturu, jež je tvořena krom vlastního města Lhasa i okolními okresy, zatímco vlastní původní město Lhasa se čínsky nyní označuje názvem "Čcheng-kuan" (Chéngguān Qū).
[[Ngawang Lozang Gjamccho, který v 17. století ustanovil Lhasu administrativním tibetským centrem Tibetu]] Když se pátému dalajlámovi Ngawang Lozang Gjamcchovi (1617–1682) podařilo podrobit si Tibet, ustanovil Lhasu administrativním centrem Tibetské říše. Ve Lhase zahájil stavbu Potály, která byla dokončena pár let po jeho smrti. V této době získala Lhasa nepochybné postavení coby politické hlavní město Tibetu.
Lhasa byla po mnoho staletí „zakázané město“ a její brány byly uzavřeny všem lidem ze Západu. V 19. století se do Lhasy marně snažil dostat např. Sven Hedin a Nikolaj Prževalskij. Naopak s úspěchem se na území města dostali např. Alexandra David-Néelová a Heinrich Harrer, na počátku 20. století Lhasu načas obsadil britský expediční sbor vedený Francisem Younghusbandem v rámci tzv. Younghusbandovy expedice.
Jelikož se jednalo o významné centrum tibetského buddhismu, téměř polovina obyvatelstva Lhasy byli mniši. Obyvatelstvo Lhasy bylo v roce 1951 odhadováno na 25 000 a dalších 15 000 mnichů v žilo klášterech. Dnes má město okolo 250 tisíc obyvatel, velká část z nichž jsou Číňané (Chanové nebo Chuejové).
Mapa - Lhasa
Mapa
Státní území - Čína
Vlajka Čínské lidové republiky |
Čínská civilizace, rozvíjející se původně v úrodném povodí Žluté řeky ve Velké čínské nížině, patří k nejstarším na světě. Byť jsou její počátky zahaleny v mlze legend, obvykle se umisťují do období 2000 let př. n. l. Čínský stát několikrát v dějinách zmohutněl, byl rozbit, a pak se znovu sjednotil. Ve fázích vzmachu byla Čína vždy přední světovou ekonomickou mocností, mimo jiné díky proslulé Hedvábné stezce, a také místem rozvoje vědy a technologií - lze jí připsat vynález kompasu, papíru, střelného prachu či knihtisku. 19. století bylo pro Čínu ovšem dobou stagnace, opožděného pronikání rysů moderní civilizace i ponížení mocenského. To vedlo v roce 1912 k pádu tisíciletého monarchického systému a vzniku republiky, jejíž modernizační snahy byly však zabrzděny občanskou válkou mezi nacionalisty a komunisty (od 1927) a agresí Japonska (od 1937). V roce 1949 nakonec zemi, až na malý ostrov Tchaj-wan, ovládli komunisté. Vytvořili totalitní systém s centrálně řízenou ekonomikou. Řada společenských a ekonomických experimentů, jež vyvrcholila tzv. kulturní revolucí, vedla však jen ke stagnaci, byť Čína dosáhla jistých úspěchů diplomatických (od roku 1971 se stala stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta, když bylo toto postavení odepřeno Čínské republice čili Tchaj-wanu) a vojenských (vstup mezi jaderné velmoci). Skutečný rozmach však přinesly až ekonomické reformy Teng Siao-pchinga započaté roku 1978, které v Číně zavedly volný trh. Zahájily období bezprecedentního ekonomického růstu. S tím šel ruku v ruce růst geopolitického vlivu a zisk statusu supervelmoci. Trauma velmocenského ponížení z 19. století bylo symbolicky překonáno i tím, když Čína dostala pod svoji kontrolu poslední evropské kolonie na svém území, tedy Hongkong a Macao. Vznáší nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky, která prozatím ale nechce být samostatným státem a formálně si nadále činí nárok na vládu v celé Číně. Ačkoli reformy Čínu velmi přiblížily západnímu ekonomickému modelu a životnímu stylu, v oblasti politické si uchovává systém vlády jedné strany a rysy diktatury.
Měna / Jazyk (lingvistika)
ISO | Měna | Symbol | Platné číslice |
---|---|---|---|
CNY | Čínský jüan (Renminbi) | Â¥ or å…ƒ | 2 |
ISO | Jazyk (lingvistika) |
---|---|
UG | Ujgurština (Uighur language) |
ZA | Čuangština (Zhuang language) |
ZH | Čínština (Chinese language) |